Rodina a děti

Vývojoví psychologové vysvětlují, proč není špatně, když dítě během adaptace na novou situaci pláče. Důležitá je především náruč, v níž to mohou udělat.

Ticho v dětském pokoji už není jistota. Dospívající mozek ještě nemá brzdy, ale už má smartphone – a algoritmus tak často rozhoduje za rodiče dřív, než si vůbec všimnou, že je problém.

V rozhovoru s mediátorkou Klárou Bauer Harazinovou se díváme na to, proč se naučené strategie přežití vracejí i po letech a jak z nich lze postupně vystoupit.

Vývojový psycholog Gordon Neufeld radí, jak si poradit s dětskou agresí. Klíčem je podle něj přetavit vztek ve smutek.

„Syndrom skleněného dítěte“ není lékařská diagnóza, ale silný příběh, který si společnost vypráví. Vyvolává představu sourozenců dětí s postižením, kteří vyrůstají bez pozornosti rodičů. Jak moc tahle představa odpovídá realitě?

Neukazujme na ně prstem. Za každou dcerou, za každým synem, který musí mít značkové věci a neumí ani poděkovat, vždy stojí rodič.

Je sobota mezi svátky, jste v pyžamu a těšíte se na nicnedělání. A pak zazvoní zvonek. Neohlášená návštěva rodičů umí během vteřiny vrátit dospělého člověka do role provinilého dítěte. Jak si zachovat klid, nastavit hranice a přežít rodinné „překvapení“ bez výčitek a výbuchů?

Mnoho rodičů dnes zjišťuje, že na pomoc prarodičů nemohou automaticky spoléhat. Proč se mezigenerační vztahy mění, co si v rodinách předáváme z minulosti a jak hledat blízkost bez bolesti a nátlaku, vysvětluje psycholožka Eva Labusová.

Těšíte se na Vánoce? Mnozí z nás se jich spíš děsí, ať už je to kvůli partnerovi, rodičům nebo povedeným příbuzným. Máte dnes večer kam utéct?